Ivo(š) Habán, Maxim Kopf 1892-1958: festival Uprostřed Evropy – Mitte Europa: [Galerie výtvarného umění v Chebu 18. července – 15. září 2002, Oblastní galerie Liberec 3. října – 24. listopadu 2002. Cheb: Galerie výtvarného umění v Chebu, 2002.

S obrazy Maxima Kopfa, německy hovořícího malíře z Prahy, jsem se poprvé naživo setkal jako student v roce 1999 na výstavě 90 let Domu umění města Brna. Zíral jsem na ně jako na zjevení, stejně jako na další, mně do té doby zcela neznámé české a moravské Němce. Rozhodl jsem se napsat o Kopfovi diplomovou práci, což nikdo nerozporoval a tak jsem se vrhl do rešerší. Shromáždil jsem hromadu xeroxů, výstřižků a rukopisných poznámek. Na všech místech mi vycházeli vstříc, dostal jsem se hladce do depozitářů v Národní galerii, v Moravské galerii, v Oblastní galerii v Liberci, v Židovském muzeu i v dalších institucích. V Galerii Zlatá husa jsem se setkal s Magdalenou Juříkovou. S neohrabanou první verzí jsem vyrazil za Hanou Rousovou, která mi mile, ale jasně vysvětlila, že text se musí kompletně předělat.

V roce 2002 jsem jako čerstvý absolvent Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity dostal nabídku přetavit diplomovou práci ve výstavní katalog. Netušil jsem tehdy vůbec, co vše produkce katalogu reálně obnáší. Byla to stále ještě doba postupného přechodu z analogových kopií na digitální data, ani s copyrighty a reproprávy si nikdo příliš nelámal hlavu. Vzal jsem text diplomové práce, zestručnil jej, částečně předělal a odeslal emailem – včetně zpracovaného katalogu Kopfových prací, který jsem pracně dal dohromady z rešerší ve veřejných i soukromých sbírkách, z dostupných dobových výstavních katalogů, z tehdejších aukčních katalogů a z dalších archivních rešerší. Všechnu ostatní práci za mě dodělal redaktor Jaroslav Petřivalský, se kterým jsem snad ani nebyl v kontaktu, sazba a reprodukce šly zcela mimo mě. Německý překlad a jeho redakci zajistil Tomáš Vorel. Díky jejich péči tak vznikl v grafické úpravě Františka Stekera katalog, který doprovodil Kopfovy výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu a v Oblastní galerii v Liberci pořádané pod hlavičkou Festivalu Mitte Europa.

V Chebu jsem poprvé „instaloval“. Rozhodil jsem obrazy a šel si koupit něco na sebe. Stál jsem pak v příliš velké nepadnoucí černé košili na vernisáži v Chebu, kde mezitím pan doktor Vykoukal odklidil Kopfovy akty stranou do vedlejšího sálu, aby nebyly tak na očích. Něco jsem asi říkal ke Kopfovi. Pár dní poté jsem místo na civilní službu nastoupil jako orientační běžec do Dukly Liberec. Dostal jsem výjimku a Kopfovu výstavu v Liberci jsem směl uvádět v civilu. S instalací mi asistovala moje budoucí žena, měla pro věc dobrý cit už tenkrát, takže nikdo nic předělávat nemusel. Nepamatuji si co jsem říkal, ale v galerii jsem se cítil stejně jako vždy později dobře. Myslel jsem si, že tím se pro mě záležitost uzavřela. Ani ve snu mě nenapadlo, že zůstanu v oboru, ani že Maxim Kopf mě bude provázet dalších dvacet let. Od té doby jsem měl možnost znovu vidět desítky jeho děl, včetně mnoha dalších, o jejichž existenci jsem v roce 2002 neměl tušení. Ve škole nás učili, že znalcem se člověk stává každodenním dlouhodobým kontaktem s materiálem. Je to tak. Ale další věc je čas. Uklidnit se, a nebát se stát si za svým názorem, být si jím jistý. Oko se může mýlit, ale málokdy se mýlí, zvlášť, může-li se opřít o další sekundární indicie, máte-li v hlavě zmapovaný něčí život. Instinkt většinou funguje, věci do sebe buď zapadají, nebo je konstrukce násilná. Kopf byl výborný a talentovaný malíř. Dnes již nepatří k mým nejoblíbenějším, ale provází mě dál. Vážím si jeho uměleckého i duševního odkazu a jsem rád, že jsem měl a mám možnost se jím dál zabývat. Zasloužil by si pořádnou, moderní kritickou monografii. (IH)